Máš na TO! – Jak probíhal výběr a co se děje ve Švédsku?

Text napsala Klárka Poláková. Vrchní fotografem celé skupiny je Honza Vondra, který je pokračovatelem Klárky z prvního běhu. Jeho cílem je také fotit profesionálně. Klárka Poláková sice zřejmě nemá aspirace psát profesionálně, ale má tolik dovedností, že jsme ji využít museli.

Tak jsi nám vyšla, jako náhradník.

Já jsem si to myslela, říkala jsem si. Podle mých výpočtů jede buď Martinka, nebo Janča a já jsem tudíž náhrada za jednu z holek. Chyba.

Kdo jede?

Pavlínka dělala tajnou, ale její zásadní otázka přišla obratem.

No…víš, je tu takovej problém.

Jakej?

Jede pět kluků a nás teď zajímá, jestli to pro tebe není neřešitelná situace.

To mě rozesmálo. To by neměl být žádný problém, ba naopak, říkala jsem si.

Na projekt mělo být vybráno pět lidí, ale je vysoce pravděpodobný, že nám šestýho přiklepnou a já teď potřebuju slyšet, jestli jsi za těchto podmínek ochotná do toho jít!

Jasná páka! Těšim se jak malá!

Tak to si v podstatě můžeš začít balit kufry!

…pár dní jsem žila v nejistotě, jestli se podařilo projektu Máš na to! opravdu početně rozšířit stáž na konečných šest účastníků. O to větší radost jsem měla, když jsem zjistila, že to holky dokázaly a já opravdu letím!

Před samotný odletem proběhl ještě týdenní jazykový kurs, jehož součástí bylo mimo jiné hraní her, získání certifikátu s úrovní našich anglických dovedností a návštěvou kina s filmem v původním znění.

Kryštof žil v Anglii, ten se domluví vždy a všude, Milanovi sice chybí přízvuk, ale zásobu a slovní obraty sype z rukávu, jako by se nechumelilo. Mikuláš to má podobně jako já, rozumí, komunikuje a když neví, kudy kam zapojí ruce a nohy. David s Honzou jsou na tom s angličtinou asi nejhůř, ale to jim nebrání tu naplno fungovat, člověk si tu poradí i se základy a když jde opravdu do tuhého, není nic jednoduššího, než do rozhovoru zapojit google translator.

Těsně v závěsu po jazykovém kurzu proběhlo setkání před stáží. Stejně, jako předchozí týden s námi absolvovali i tyhle čtyři dny případní náhradníci David a Janča. Ti byli do poslední chvíle připraveni na rychlou akci Švédsko, kdyby někdo z nás, nedejbože! z nějakých vážných důvodů nemohl odletět.

Šikana, vzájemná tolerance, schopnost týmově pracovat a předsudky. To byla hlavní témata posledního společně stráveného času v Čechách, který nás měl připravit na šestitýdenní odloučení od rodné vlasti a domácího zázemí, a to právě ve společnosti náhodně vybraného kolektivu lidí.

Zásadní setkání se zástupcem projektu ze švédské strany a následné rozdělení pracovních pozic, proběhlo také bez komplikací a nám už na závěr nezbylo, než vyřešit praktičtější otázky typu kolik kdo má slipků a kde a kdy si je bude moct přeprat. ( S tím současně proběhlo ode mě zásadní ujištění pro chlapce, že jim to tu v žádným případě nebudu jakožto jediná zástupkyně ženského rodu prát já! )

31.10. 5:00 Letiště Václava Havla, terminál 2

Ještě jsem neletěla, takže ani tak nemyslím na to, co se bude dít na skandinávském poloostrově, nýbrž na ten čas ve vzduchu, který mě dělí od pevného bodu A do pevného bodu B.

Je zvláštní, jak se liší představa místa, které ještě neznáte od reality a jak rychle tu představu zapomenete, když se s danou realitou setkáte tváří v tvář.

Přijeli jsme do města Vara, kde máme v ubytovacím zařízení strávit dalších šest týdnů života po jedenácté dopoledne téhož dne, co jsme vkročili na palubu letadla v Praze. Letem a přestupem v Berlíně pochroumáni, ale šťastni, že jsme na místě. Věděli jsme, že první týden bude takové oťukávání, ale těšili jsme se, co nám pobyt přinese.

Každý máme pracovní místo v jiné části okolí, já s Kryštofem dojíždíme do Borås, je to cca hodinka cesty vláčkem nebo autobuse, ale mě dojíždění do práce nikdy nevadilo. Někdy je ráno vážně krásně a to si tu jízdu vlakem vyloženě užívám a pozoruju přírodu. Švédi mají přirozený talent na úsměv, těžko tu potkáte člověka, co se mračí, nebo co by vám neochotně odpověděl na jakoukoliv otázku.

Funguje to tu tak nějak všechno samo a jelikož jsem v Čechách už dlouhodobě pracovala, nebyl pro mě tenhle projekt prvoplánově o učení se pracovních návyků, ale už od prvního týdne na Pramenu jsem nelitovala toho, že jsem se tenkrát jediná z nezaměstnaných lidí na pracovním úřadě přihlásila o víc informací a ještě ten den, co byla informační schůzka, jsem podepsala smlouvu o účasti.

Před tím úplně prvním týdnem na Pramenu, po kterém se vybíralo, kdo z nás poletí na stáž jsem si myslela, že mi ten projekt nemůže nic dát a vlastně jsem to chtěla celé absolvovat jen pro zajímavost bez jakéhokoliv očekávání, že bych byla nakonec vybraná. Že není kam se posouvat, že mám jasnou představu o budoucnosti a o to větší pro mě bylo překvapení, že jsem jela po týdnu domů s naprostým zmatkem v hlavě. Odstartovalo to ve mně úplně odlišný pohled na můj předchozí život a otevřelo se mi pár dveří, o kterých jsem neměla tušení, nebo o nich nikdy ani nepřemýšlela.

Celým tímhle, říkejme tomu článek! se snažím sdělit ostatním, kteří o tomhle projektu buď uvažují, nebo snad pochybují, že bych do toho šla znovu a to bez rozmyslu. Nehledě na to, že jsem tu poznala spoustu skvělých lidí, jak v čele projektu, tak v řadách účastníků, tak jsem tu poznala hlavně samu sebe, zní to jako klišé, kterému jsem se sama smála, když jsem shlédla video prvního běhu těch, co byli na Slovensku, ale teď už vím, že to mysleli vážně.

Ještě tu mám před sebou něco málo přes čtrnáct dní, ale vím, že bych byla schopná práce v zahraničí a taky vím, že můžu zvládnout všechno, co si zamanu, protože na to prostě a jednoduše MÁM!

Halloween a část skupiny v centru pro děti.Honza a jeho foto ze Švédska.David a Lukáš s nealkem :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>